Motto: Chovatelem se člověk nestává, tím se rodí a tomuto údělu nemůže uniknout!

Tak nějak je to i se mnou. To co mé dětské oči uviděly, když mne poprvé vynesli rodiče na dvůr mého rodného selského stavení byla hejna jiřiček, vlaštovičky na drátě, holubi na střeše a plný dvůr dalších zvířat, která k tehdejšímu selskému stavení neoddělitelně patřila.
Zřejmě mne tento pohled poznamenal na celý život.
Od útlého dětství jsem mezi zvířaty vyrůstal a chov i vše živé v přírodě mi vyplňovalo všechny volné chvíle. Je zajímavé, že je tomu letos už 65 let a přesto mne tato vášeň nikdy neopustila. Pořád jsem nejšťastnější u svých zvířátek. A teď, když jsem v penzi a přestal jsem jezdit pracovně mimo domov si to teprve mohu naplno užívat.
Co jsem ve svém životě choval? Všechno určitě vyjmenovat nelze, protože toho bylo opravdu moc. Zkusím alespoň to zásadní. První byli asi králíci, následovala plejáda vychovaných zvířat z volné přírody jako straky, různé druhy sov, poštolky, hrdličky, hřivnáči a samozřejmě různí, především pěnkavovití pěvci. Postupně přibyli i moji vlastní holubi – původně různých okrasných plemen. Poslední v řadě to byli němečtí výstavní.
Další mé směřování na dlouhá léta ovlivnil otec mého strýčka, který byl velký kanárkář a poštovní holubář. Od něho jsem měl první kanáry a ty jsem pak choval nepřetržitě přibližně 40 let. Vždy se jednalo o kanáry barevné, postupně přibyl i chov kříženců, členství v klubech a samozřejmě mnoho výstav. Dodnes si o mně mnoho mých známých chovatelů myslí, že jsem kanárkář. To je ale velmi zkreslené.
Za mých studentských let vystřídali německé výstavní holuby holubi poštovní a vznikla další veliká chovatelská láska. Má mamka v té době, když k nám někdo přišel a zeptal se kde jsem, vždy odpovídala: „ kde by byl, přece u holubů“ a byla to skoro vždycky pravda.
V roce 1969 jsem vstoupil do ČSCHDZ a zároveň začal závodit s poštovními holuby. Je zajímavé, že moji bývalí spoluchovatelé ze ZO Vojkovice (OS Brno- venkov) si ještě dnes pamatují některé mé závodníky. Na této době stojí za zmínku hlavně období, kdy jsem byl na základní vojenské službě – sloužil jsem v Karlových Varech a s holuby závodila má mladá manželka. V pondělí poslala dopis jak holubi doletěli a já obratem odesílal dopis, které má nasadit na další závod. Za celou dobu jsem nebyl vůbec doma. Dnes něco naprosto nepředstavitelného.
Nová éra chovu se datuje do roku 1975, kdy jsme se přestěhovali do Frýdku-Místku. Sehnal jsem si zahrádku na chovatelské osadě a začal rozjíždět chovatelské aktivity. Přestěhoval jsem všechny závodní holuby a usadil je, ale závodit jsem však vzhledem k toulavému zaměstnání již nezačal. Během roku původní holuby, až na jednoho, pochytali zdejší dravci. Nebyli na ně totiž trénovaní. Vylétlá holoubata pak dala základ dalšímu chovu. Postupně jsem tyto nezávodící poštovní holuby výběrem převedl na chov čistě bílých pošťáků, které jsem měl trvale až do roku 2000, kdy jsem se k závodění opět vrátil.
Vedle těchto poštovních holubů jsem měl i holuby jiné. Namátkou bych jmenoval lahore, české staváky, moravské pštrosy, ale vždy to byl pouze doplněk.
Stěžejními se stali kanáři a jejich kříženci, kteří zaplňovali celou největší stěnu v kuchyni, kde byly boxové klece a polovinu balkonu, kde byla velká voliéra.
V roce 1976 jsem na Národní výstavě v Brně zakoupil první Antverpské vousáče a od té doby je chovám nepřetržitě. Přirozeně je odchovávám a léta jsem je také vystavoval na všech možných výstavách. Získal jsem čestné ceny z Národních výstav v Brně i Nitře a vrcholem pak byl titul „Mistr Evropy“, který jsem obdržel na Evropské výstavě v Brně v roce 1998. Slepičky se staly další mou velkou chovatelskou láskou. Ze zakrslých jsem choval třeba vlašky, německé zakrslé a bantamky. Pro vejce jsem choval velké slepice - minorky, barneveldky, vlašky a na hempšírky jsem měl uznaný rozmnožovací chov a dodával vejce do líhně. Dnes již chovám jen zakrslé slepičky. K Antverpským vousáčům přibyly cca před patnácti lety ještě zakrslé holandské zlatokrké.
Vedle okrasných a výstavních zvířat patřila do chovu i řada užitkových zvířat – zejména kachny pižmové, husy a samozřejmě i králíci. Ti ovšem byli vždy čistokrevní a tetovaní. Postupně to byli vídenští bílí, novozélandští, kalifornští, velcí světlí stříbřití, na kožešinu kastorexi a nakonec třísloví černí, které chovala dcera. Když jsme u dětí, tak obě jablka nepadla daleko od stromu. Dcera měla kanáry glostery, syn třeba rýžovníky. Oba jsou organizovaní chovatelé, dcera zdědila chovatelské geny v plném rozsahu, syn částečně. Jako poslední jsme chovali pouze králíčky zakrslé – bílopesíkaté černé a modré – ty chovala moje manželka.
U manželky se musím na chviličku zastavit. Bez ní by všechny ty chovy nebyly vůbec možné. Vzhledem k mému toulavému zaměstnání musela v týdnu všechna zvířata zaopatřit a ještě se starat o dvě děti. Dnes si plně uvědomuji, co všechno musela stihnout. Má manželka má zcela mimořádné pečovatelské schopnosti a také příslušnou výdrž. Zachránila a ručně dokrmila 4 mláďata sýkory koňadry, kterým dravci zabili rodiče a musely by zemřít hlady.
Zachránila před smrtí několik rorýsů, kteří vypadli z hnízda v době, kdy ještě nebyli schopni letu a lidé nám je přinesli. Přál bych vám vidět tu parádu, když jsme je pouštěli do hejna létajících rorýsů z výšky šestého patra, kde bydlíme.
A tak bych mohl pokračovat o mnohém dalším chovatelském snažení. Nakonec si ponechám návrat k závodění s poštovními holuby v roce 2000. Po takové přestávce jsem se musel holubářskou abecedu učit totálně odznova. Co jen přibylo nemocí, které jsem z minula vůbec neznal, co je k dispozici preparátů a jaké závodní metody se dnes používají. Snad jsem to již do jisté míry zvládl.
A úplně na konec jsem si do důchodu přidal bažanty a okrasné kachničky. Snad nějakou dobu ještě budu provozu schopný a vše si to ve zdraví užiju.

 
 

 
     

Admin